Jakub Wallik

Věnovali jsme nadační příspěvek ve výši 7 400,-  2 letému Kubíkovi, který trpí Downovým syndromem.

Dovoluji si Vám napsat krátký příběh našeho Kubíčka a naší rodiny, kde se nám z minuty na minutu otočil svět vzhůru nohama.
Jsme čtyřčlenná rodina, já Sandra, manžel Lukáš a naše dvě děti Nela a Jakub.
Syn se narodil v červnu 2021. Celé těhotenství bylo v pořádku, všichni se těšili na pořádného chlapa v rodině. Kubík se narodil v termínu v porodnici v Opavě. Po porodu byl s námi jen hodinu, měl špatnou saturaci, tak musel ihned do inkubátoru, kde mu dali kyslík. Po 5 hodinách ho museli převézt do Ostravské FNO, a my s manželem jeli hned za ním. V nemocnici byl na JIP, kde jsme každý den dojížděli, a po třech dnech nám řekli, že má Kubík dg. Downův syndrom a vrozenou vadu srdíčka.
Byl to pro nás šok, místo abychom se těšili z narození našeho syna, nastali problémy a my nevěděli, co bude dál. Nic méně jsme to nevzdali, i když jsme se s tím neuměli smířit, ale věděli jsme, že musíme bojovat za to nádherné miminko, a dodat mu sílu a oporu. Přes všechnu bolest, jsme začali pracovat na tom, abychom Kubíčkovi pomohli jeho život vybojovat.
Nejhůře na tom byla Nelinka, sestřička, která se stále ptala, kde je Kubíček, proč pořád jezdíme pryč, a ona musím být na hlídání u babičky. Přes všechnu bolest, jsme museli zůstat silní i kvůli ní. Nesměla pocítit, že je něco špatně, nebo že tu pro ní nejsme. Dítě nepochopí, že láska rodičů je tak silná, že i v těch největších chvílích bolesti je tady stále pro ně.
Kubíka nám po 3 týdnech pustili domů, a pro celou rodinu to bylo náročné. Museli jsme je seznámit s postižením Kubíčka, srovnat se s tím. Nastalo odmítnutí od některých členů rodiny, přátel, ale snažili jsme se vysvětlit, že náš syn je pro nás vším, stejně jako dcera, a i přes jejich názory uděláme vše co je v našich silách. Po 5.měsících čekala Kubíka náročná operace srdíčka v Motole, další náročný čas nejen pro něj samotného, nás rodičů ale i dcerky Nely. Byla hlavně u babiček na hlídání, protože jsme museli být 400 km daleko, a být oporou synovi.
Dnes, je Kubíček stabilizován, chodíme s ním na soukromé rehabilitace, fyzioterapii, cvičení s dětmi, které si hradíme sami, jelikož jsme byli několikrát odmítnutí po vyřčení dg. Každý tvrdí že tyto děti nebudou lepší. Není to pravda, a Kubík nás o tom každý den přesvědčuje, svým úsměvem, reakcí a sílou žít a bojovat. Bojujeme za důstojný život, na který má právo stejně jako ostatní. Je to takové naše malé sluníčko, a my věříme, že díky podpory rodiny a okolí, které při nás zůstalo a dodává nám odvahu a sílu jít dál, se nám to povede. I Nelinka, která ještě nechápe vážnost situace, bude muset být silnější. Ale pokud to uděláme my rodiče, ona to zvládne. Je to hrdinka, sourozenec, který je také hrdina a nese tíhu rodiny, jen se o tom nemluví.
Dcerka Nelinka má 4 roky, navštěvuje Mš , je velmi hodná, společenská, ráda vyrábí, maluje, a je prostě jako každé jiné dítě v jejím věku. Jen to má vše těžší, má bratříčka s Downovým syndromem. O to více se musí zapojit do chodu rodiny, absolvování různých cest do nemocnice spolu s Kubou, popřípadě musí být na hlídání u rodiny či kamarádů. Tato situace není pro ni lehká, a ještě těžší bude, až bude starší a uvidí, jak okolí nepřijímá jejího bratra. Bude se muset obrnit, a umět čelit všem těm nepříjemnostem, aby nakonec měla ona i s Kubíkem krásné dětství bez hloupých urážek, a nesmyslných postavení ve společnosti, jelikož všichni víme, jaká doba dnes je. Ale uděláme pro to s manželem maximum.
My sami nevíme, jaká nás čeká budoucnost, co Kubík dokáže či ne, nikdo není schopen odpovědět. Budeme se ale snažit, ať toho dokáže co nejvíce, a je tu s námi co nejdéle, i s překážkami které nás čekají.
My se na vše také teprve připravujeme, snažíme se, aby naše děti byli šťastné, spokojené. Proto jsme rádi za každou podporu a pomoc, která k nám přijde. A my díky tomu můžeme s Kubíkem ještě vice cvičit a rozvíjet jeho stav. Už ted víme, že proti zdravým dětem toho neumí zdaleka tolik co by měl, ale snažíme se, aby se tomu aspoň trošku přiblížil.
Moc děkujeme za přečtení těchto řádku Sandra a Lukáš Wallikovi.