Martin Kunčar
Věnovali jsme nadační příspěvek celkem ve výši 50 000,- pro 17 letého Martina, na výstavbu domácího rehabilitačního zařízení.
Na svůj věk mám obsáhlou zdravotní kartu. Dětská mozková obrna, rysy dětského autismu, spastická kvadruparéza (nemožnost a neschopnost plně ovládat všechny 4 končetiny) a s tím spojené veliké problémy s chůzí a samostatným pohybem, všemi těmito diagnózami mě lékaři titulovali.
Ale co, teď je líp, bylo hůř.
Před pár lety jsem se stěží ploužil kolem nábytku nebo za ruku. Naši ale věděli, že takhle to nejde. Dozvěděli se o metodě zvané Ulzibat, kterou jezdí do Česka párkrát do roka provádět tým ukrajinských lékařů a přes všechny peripetie spojené se snahou získat finanční prostředky na operaci a následné rehabilitace se zadařilo a v létě 2015 jsem začal sám chodit. Žádné túry, ale všem to pomohlo, mně především, konečně jsem mohl dostat ven všechnu tu energii, co v sobě mám. Přiznávám, že život se mnou není žádný med. Nenajím se, nedojdu si na záchod a tenhle dopis bych taky nenapsal, ale ségra myslí, že něco takového bych Vám chtěl říct, kdybych mohl a věděl jak. Krutá pravda, které jsme se všichni museli podívali do očí je, že lehčí to se mnou už asi bohužel nikdy nebude. Jsem živý, čiperný, veselý. Mám rád všechno, co hraje (nahlas) a svítí (spíš zběsile bliká), a podle toho to u nás doma vypadá. Aby se z toho máma s tátou nezbláznili, chodíme ven. Každý den někdy jednou dvakrát, jak kdy. Máma má sotva výšku na to, aby mohla sedět v autě na předním sedadle. Já mám ve svých 17 letech 173 cm, sílu (fakt velkou), jsem trošku paličatý až umíněný puberťák a bydlíme na kopci. Sečteno a podtrženo, potřebuji chodit, potřebuji se sám hýbat a ideálně tak, abych si pohybem tělo ještě více nehuntoval. Pro udržování mojí hybnosti jsou třeba pravidelné a intenzivní rehabilitace.