Valérie Cíchová

Věnovali jsme nadační příspěvek ve výši 45 000,- Kč 7 leté Valérii, která trpí dětskou mozkovou obrnou a epilepsií.

Nadační příspěvek Valinka použije na neurorehabilitace v lázních Klimkovice.

Jmenuji se Valinka. Narodila jsem se předčasně ve 32.týdnu v mostecké nemocnici jako můj bráška. Za tu malou chvíli, co jsem byla na světě, mým rodičům lékaři sdělili, že jsem měla krvácení do mozku a že budu nejspíš postižená. Zhroutil se nám svět...
Po porodu jsem ležela v nemocnici ještě necelé dva měsíce. Po propuštění nás čekala různá vyšetření. Čtyřikrát denně jsme podstupovali cvičení Vojtovou metodou. V půl roce mi diagnostikovali rozvíjející se DMO (dětská mozková obrna). Netušila jsem, co mě čeká. Když mi byl skoro rok musela jsem se s mou maminkou odloučit na šest týdnů od rodiny a jet do Jánských Lázní. Ty mi moc pomáhaly, proto jsme jezdili dvakrát ročně.
Ve třech letech jsem se dostala do Piešťan na speciální neuro-rehabilitaci, která se cvičí velice intenzivně ve speciálním oblečku. Bohužel tato léčba není hrazena pojišťovnou. Maminka sháněla po večerech sponzory a žádala nadace o finanční pomoc na tuto rehabilitaci, protože díky tomuto cvičení jsem dělala veliké pokroky a maminka s tatínkem měli ohromnou radost.
Když mi byly 4 roky stále jsem nemluvila, jen jsem měla svůj specifický způsob komunikace, kterému rozuměla jen moje maminka, jelikož se mnou trávila a dodnes tráví nejvíce času.
V té době jsme již jezdily do lázní Klimkovice, které jsou částečně hrazené pojišťovnou, ale cvičení v oblečku pojišťovna stále neplatí a moje rodina stále dokola shání finance. V Klimkovicích jsme se dozvěděli o speciální operaci jménem Ulzibat, kterou operují ruští lékaři. Tato operace mi moc pomohla, jelikož jsem nebyla tak spastická a cvičením jsem se zdokonalila. Dokonce jsem začala rozvazovat i svůj jazýček.
Dnes mi je 7 let a mám lehkou mentální retardaci, mluvím málo, ale i za to je celá má rodina moc šťastná. Sama stále nechodím, pohybuji se lezením po čtyrech nebo na vozíku, na který sama bohužel stále nevylezu. Když mě postaví k berličkám, ujdu pár krůčků, ale stále je to moc těžké.
Od září 2018 jsem nastoupila do speciální školy v Ústí nad Labem. Moc se mi tam líbí. Našla jsem si zde nové kamarády.
Bohužel mám teď i novou noční můru zvanou epilepsie.
K mému každodennímu životu patří speciální ortézky, ve kterých spím a přes den mám jiné, ve kterých musím trávit celý den.

Miluji přírodu, zvířátka a všechny milé lidi, kteří si se mnou hrají a chtějí mi pomoci.
Moji rodiče ví, že jsem úžasná holčička, která je moc šťastná, hodná a i chytrá. Moc mě milují a já je. Můj úsměv na tváři je pro maminku s tatínkem velikánskou odměnou.