Barborka Mižáková

Věnovali jsme nadační příspěvek ve výši 40 000,- 12 leté Barborce, která se narodila s vrozenou srdeční vadou a má dětskou mozkovou obrnou. Každý příspěvek, bez ohledu na jeho výši, nám pomůže přiblížit se k našemu cíli podpořit ji v těžkých chvílích.

Barborčino tělo ji nedovolí se postavit na vlastní nohy a je odkázána na invalidní vozík. Maminka v současné době je na dlouhodobé nemocenské a léčí se s onkologickým onemocněním a celé rodině by velice elektrický pohon pro Barunku pomohl, aby konečně byla samostatná.
Děkujeme za vaši laskavost a ochotu pomoci!

Barča se narodila v roce 2012 jako (na první pohled) zdravé, byť lehce méně vyvinuté dítě. Nic extrémního mimo tabulky, ale se svou porodní hmotností 2120 g stále pod průměrem. Narodila se o minutu dříve než její dvojče, bratr Daniel.

Ještě v porodnici lékaři zjistili, že něco není v pořádku a po sérii vyšetření přišel verdikt – vrozená srdeční vada s názvem Fallotova tetralogie. Vzhledem k náročnosti tohoto onemocnění poslali Barču ve dvou měsících věku na kontrolu do Fakultní nemocnice v Motole, kde ji při první návštěvě rovnou hospitalizovali a po vyřešení několika menších komplikací operovali.

Operace měla komplikovaný průběh a jejím výsledkem byl téměř dvouměsíční pobyt Barči na ARO a JIP dětského oddělení, během kterého podstoupila dvě reoperace a jednu zástavu srdce, při které jí zachránil život nově pořízený přístroj s názvem ECMO, který na nezbytnou dobu zajistil mimotělní krevní oběh.

Navzdory tomu všemu a faktu, že stejnou dobu, jakou byla na světě, následně strávila v nemocnici prakticky v bezvědomí, se Barča postupně začala zotavovat a přes původní lékařské predikce, že se v životě neposadí a ani sama nenají, začala rehabilitovat a cvičit a pomalu se zlepšovat. Od té doby, dnes je to již více než deset let, Barča podstupuje každotýdenní kolotoč rehabilitačních cvičení, které různě prokládá léčebnými a rehabilitačními pobyty po celé republice.
Všechno toto její úsilí ale nese své ovoce, byť je prakticky neustále odkázána na něčí pomoc, protože si sama nezajde na záchod a pohybuje se na vozíčku. Manuální pohyb na vozíčku však pro ni znamená vyvinout vysoké úsilí a soustředění na jemnou motoriku, což ve finále skončí pár desítkami ujetých metrů a nechutí k dalšímu pokračování.

Motorický pohon by Barči dovolil osvobodit se od prakticky neustálé závislosti na někom, kdo ji tlačí, a mohla by si tak společné procházky i venkovní povinnosti užívat sama, což by jí hodně pomohlo i v její snaze více se osamostatnit a spoléhat se na své schopnosti.